Jirka Helmich

Dovolená v písku

| 29.11.2009 | Cestování, Nespoutaný tok myšlenek

Že mám hrubku hned v nadpisu? Kdepak :-). Na dovolené jsem totiž nebyl v Písku, ale v opravdu v písku, v hebkém rozpáleném písku v Egyptě. I letošní prázdniny byly pracovně únavné, ale nakonec jsem se rozhodl si posledních pár let pěkně vynahradit a vyrazil jsem s Alčou pryč z republiky, pryč z Evropy, pěkně do Afriky, do Egypta. Týden strávený bez notebooku, internetu pěkně na čerstvém vzdoušku, zvlášť pěkně na sluníčku v teplíčku, když se počasí doma v Česku začínalo kazit, tomu se prostě nedalo odolat!

Kam přesně pojedeme jsme nakonec věděli až necelých pět dní před odjezdem. Nejprve jsme si vyhlédli hotel přímo v Hurghádě, plus mínus to nejlevnější, co bylo, tuším že s polopenzí. Měli jsme ale to štěstí, že než jsme se odhodlali, že na to místo vážně pojedeme, zájezd byl vyprodaný. Nakonec jsme tedy vybírali ještě více Last Minute, než bylo původně v plánu a to bylo zatraceně dobře.

Konečná volba padla na hotel Shams Imperial v oblasti Soma Bay, tedy asi 40 km jižně od Hurghady. První zděšení padlo ve chvíli, kdy jsme se podívali na satelitní snímky a zjistili, že Soma Bay je oblast pěti hotelů mezi horami a mořem, kde není po zeleni nebo civilizaci ani památky. Náš hotel se na snímku navíc teprve stavěl. Naštěstí to bylo poslední zděšení, na které došlo.

Do Egypta jsme odlétali letadlem Travel Service pět minut po půlnoci 1. září. Já jsem letěl poprvé a snášel jsem to podstatně lépe, než jsem si původně myslel, uši mi zalehnou i mezi Rajskou zahradou a Hloubětínem v metru, takže jsem si říkal, že při stoupání do 10 km to bude horší. A ono naopak. Let do Hurghady trval 4 hodiny, občas jsem si trochu zdříml, nejvíc tomu pomáhaly turbulence, které mě uspávají stejně dobře, jako když se klepe autobus. Probudil jsem se vždy ve chvíli, kdy to s letadlem houplo zezhora dolů, ten pocit jsem do té doby neznal a nebyl moc příjemný. Byla krása sledovat rozsvícená města pod námi, stejně jako si ve čtyři ráno po úspěšném přistání poslechnout vynikající zprávu, že venku jsou čtyři hodiny a 27 stupňů.

Cestovka (Firo) měla na místě spoustu lidí, kteří si hlídali, aby se jim zákazníci neztratili, všichni ale patřili nejméně dvěma cestovkám, náš Mido měl na svých deskách kromě Firo napsáno také ČEDOK. Vízum jsme měli naštěstí už zaplacené, takže jsme vystáli kratší frontu, kde nám vízum oproti voucheru vlepili do pasu. Pak jsme prošli celní kontrolou, kde si nás strojově načetli a orazítkovali nám víza. Druhý příslušník turistické policie pak kontroloval, že razítka opravdu máme. Po pár minutách jsme se dočkali také svých kufrů a vyrazili jsme vstříc autobusu. Venku před letištěm opět čekal pracovník Firočedoku, který nás poslal k Firočedok autobusu.

Jedna věc upoutala hned. Tuny odpadků kolem parkoviště a také to, že v půl páté bylo světlo. O pár minut později už jsme se valili po dálnici uprostřed pouště a poslouchali Mida, který nám vysvětloval, že mají Ramaddán a tím pádem si posunuli čas tak, aby mohli jíst a pít v nějaký rozumný čas, stmívalo se v 18:06.

Po půl sedmé jsme dorazili na hotel a doufali, že nás ubytují dříve než ve dvě odpoledne, jak nám tak trochu vyhrožovali. Naštěstí měl hotel prázdné pokoje, takže jsme se jen prošli po pláži a kolem osmé už dospávali únavu z cesty. Vzbudili jsme se takticky před obědem, abychom si vyzkoušeli naše all-inclusive, které se ukázalo v Egyptě jako skvělá (a jediná rozumná) volba. Týdenní all-inclusive přišlo na maximálně 1500 korun a opravdu stálo za to. Bufetová snídaně, oběd, večeře, pití na hotelových barech zdarma, zmrzlinka, kulečník, prostě všechno, co potřebujete. Ono taky jak jinak 40 kilometrů v poušti :-). V Egyptě se nedá pít voda z vodovodu ani po převaření, takže jsme jednou denně fasovali dvě lahvičky balené vody do ledničky na pokoji, na týden nás vybavili dvěma Fantami, Colou, Sprite. A zbytek tekutin (převážně nealko) jsme doplňovali na hotelovém baru.

Ramaddán měl svoje výhody, když se šli všichni v 18 hodin modlit, připravili hotelovým hostům Drink of the day, který většínou stál zato. Třeba Tequilla Sunrise nebo Mojito.

Krásné bylo poznat Rudé moře, které bylo čisté (narozdíl od Středozemního v severní Itálii) a plné korálů. A taky teda kamení – boty do vody s sebou (i když zdravotní bratr byl šikula). Bez potápěčských brýlí, šnorchlu a ideálně ploutví je škoda tam jet. Pláž byla čistá, hotel na ní měl lehátka, ke kterým denně půjčoval ručníky, které obsluha pomáhala na lehátka navléknout. Jejich hlavní pomoc ovšem spočívala v nalezení volného místa. Pracovníci hbitě ovládali angličtinu, kusy němčiny a češtiny. Stejně tak ale i plážoví prodejci, kteří byli ze začátku jak komáři, pak si člověk zvyknul a byla to vlastně taková hra – kdo komu nakecá větší blbost :-).

Perfektní byly večeře – každá byla laděná do nějakého stylu – Itálie, Afrika, Orient, … a ke každé byl v hotelovém amfiteátru doprovodný program. Z druhé strany hotelu byl starší hotel pana Shamse, ve kterém byla diskotéka, DJ ale nebyl zrovna Tiesto.

Zkrátka povalování bylo super, ale to nám nestačilo. Rozhodli jsme se, že se plácneme přes kapsu a zajedeme si na výlet do Káhiry. A to bylo další skvělé rozhodnutí. Šestihodinová cesta autobusem napříč Egyptem sice z počátku nevypadala jako nejlepší nápad, protože jsme zůstali na pospas Egypťanům, kteří zhruba ve dvě hodiny ráno zastavili s autobusem u stolku s kávou někde uprostřed pouště, ale všechno, co jsme v Káhiře zažili toto bohatě vynahradilo. Z hotelu jsme vyráželi půl hodiny po půlnoci, abychom do Káhiry dojeli za denního světla. Kolem šesté hodiny ráno jsme míjeli hranice Káhiry, kde si, stejně jako na hranici každého jiného města, zapsali SPZku našeho autobusu a tamní ostřelovač si protáhl oko, když si nás vzal na mušku, kdybychom náhodou chtěli dělat něco nekalého. Zhruba za půl hodiny jsme již viděli první domy v Káhiře. Zajímavé bylo, že žádný z nich neměl střechu, později jsme se dozvěděli, že je to proto, že v Káhiře tak málo prší, že je výhodné nechat dům rozestavěný a když se rodina rozroste o jednu generaci prostě patro přistavět.

Také jsme nechápali, proč náš řidič při cestě co chvíli troubil. Později jsme se dozvěděli, že v Egyptě je vlastně jen jedno pravidlo provozu – kdo troubí, ten jede. Autoškola je tam podstatně rychlejší záležitost než u nás – 10 metrů dopředu, 10 metrů dozadu, gratuluji, máte řidičák. I proto řidič neváhal na dálnici zastavit, abychom si mohli vylézt z autobusu a vyfotit všechny tři pyramidy v Gíze pěkně vedle sebe. K nim jsme vyrazili hned poté, co jsme si na pobočce cestovky Planet Tour vyzvedli Ibiho, tlumočníka trenéra egyptského fotbalového dorostu, který kdysi studoval v Praze. Byl nám perfektním průvodcem.

U pyramid jsme si ověřili, že někteří naši spoluobčané jsou mírně mentálně narušení, když jeden člověk z naší skupiny vzal prodejci sošku, že se na ni podívá a říznul s ní o zem s tím, že mu prodejce přece lhal, když říkal, že je to dřevo, jinak by se přece nerozbila. Je fakt, že kolem pyramid se to prodejci jen hemžilo a byli podstatně více nepříjemní než ti na pláži u hotelu. Dovnitř do pyramidy jsme se nepodívali – stála se na to dlouhá fronta, bylo to za příplatek a byli jsme celkem spokojení s tím, že jsme viděli vnitřek pohřební komory sestry jednoho z panovníků. Od pyramid jsme jeli na vyhlídku, kde jsme si opět mohli vyfotit pyramidy a odtamtud jsme se jeli podívat na Sfingu. To už nám bylo ale opravdu ohromné vedro, protože se blížilo poledne, slunce pálilo jak jen mohlo a nikde žádný strom, pod který by se dalo schovat.

Po tom, co jsme se vyfotili před kočičkou nás Ibi vzal na oběd do jedné restaurace, kde na nás čekalo vydařené bufetové jídlo a odtamtud jsme pokračovali na prohlídku státních obchodů s papyrem a parfémy. Bylo to zajímavé i z toho pohledu, že nám v prodejně s papyrem na Touristic Street řekli, jak poznáme pravý papyrus a ukázali nám, jak se vyrábí, ale jinak to byl velmi dobře promyšlený postup, jak z Evropana vytáhnout peníze. Ačkoliv jsme přímo na místě odolali, papyrus jsme si domů stejně odvezli.

V závěru dne jsme se podívali do pověstného Káhirského muzea, kde toho bylo k vidění opravdu hodně – až moc. S přehledem nás nejvíc zaujaly klenoty – přece jenom byly uložené v klimatizované místnosti ;-). V muzeu se nesmělo fotit, kdo namířil na exponát telefon, šel nemilosrdně ven, foťáky se odevzdávaly při vstupu do muzea.

Potom už se s námi Ibi rozloučil a my jsme jeli zpátky do Hurghády a do Soma Bay. Ale během dne jsme se od Ibiho dozvěděli spoustu zajímavých věcí a stejně tak i cestou zpátky od našeho doprovodu – Muhameda. Bylo zajímavé slyšet srovnání životního stylu, vysvětlení několika rozdílů v kultuře a vůbec nějaké ty věci z reálného života. Pyramidy byly super, muzeum taky nebylo k zahození a Nil taky nevidím každý den, ale vidět život v Káhiře na vlastní oči, vidět malé děti jak mávají Coca-Colou na autobus a pak se vracejí domů do neuvěřitelného slumu, oproti kterému je i bydlení na nádraží v podstatě luxus – to byl ten zážitek k nezaplacení. Rozhodně se chci do Káhiry někdy vrátit a vidět víc. Přece jen v Káhiře žije 22 milionu obyvatel a při tamních pravidlech silničního provozu, povaze dané kulturou a spoustě dalších věcí je to nesmírně zajímavé město.

Dovolená byla pohodička. Když si člověk dal pozor na to, že když nechá ležet na pokoji peníze, je to automaticky bakšiš a tím pádem o ně nenávratně přijde (což se nám nakonec naštěstí dařilo jen cíleně), bylo všechno fakt super. Za bakšiš nám Amir, náš uklízeč dělal na pokoji cool zvířata, někdy až tak moc cool, že jsem byl odstaven na druhou až třetí kolej :-))

P.S.: Egypt na tom bude jednou vážně dobře – moře, ropa, vítr, slunce, jedinečný klima…